1
Napíšu tisíc básní o svobodě,
nech mě!
Tváříš se mile,
musím číst bichle
jinak to jde rychle.
Z kopce...
Hladce a obrace
nikdo nic nechce.
Jsme totiž rostlina
zelená bylina.
Každou noc usínám,
zahádně lehce.
Ale když sen přichází,
cítím co mi schází...
Málokdo nachází
štěstí, v knížce.
Cítí se těžce,
když vstává v leže...
Nech mě!
Lidumil prej, že
vznáší se lehce.
Jenže jsme jenom rejže.
Bude krásně,
zítra ale jinak.
Tak jak?
Venku zuří liják.
2
Večer svatých,
kolik je nahých?
Snad pohorší tělo tvé
oko mé?
Tak proč?
Nesesmilníš!
Dost!
Krutopřísnost!
3
Má rohy,
má vlohy.
Má svatozář.
Líbí se ti jeho tvář?
4
Nemá ani vlas,
přesto řídí čas.
Dědo! Dědo vševědo!
Kde se vzalo tohle nemehlo?
Brzdí nás,
vidí jen krás,
těch co může krást.
Začínám se třást.
5
Už troubí,
někdo to koupí.
Nebuďme tupí,
bojujme se ctí.
Lidumil nás rmoutí,
jsme na pouti.
Zastav ten kolotoč!
Někdo vystoupí.
6
Touha je volání!
Toužím!
Volat budu do skonání!
Snad protoužím se,
životem až do konce!
středa 8. září 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)