14_3_2012 - surreal serial Ach... Když neprší může aspoň kapat ale když leje jako z konve, to je teprve mokro, bahno a když nefouká vítr začíná to hnít, to pak můžu sedět a jen snít. Je to pořád lepší než jít blít i když je mi na blití, slunce se stejně rozsvítí. A po tom dešti poroste kvítí. Kolik lidí? Tohle vidí... Ten smrad, silně cítí. Někomu to voní, někdo slzy roní, někdo žije u koní. Je to jako loni, zima končí, holím si vousy, chlupy v puse, ty mě dusej dolů ale musej. I Ty jeden! Kytky vysej! A nakonec visej. Ten kůň lysej taky visí, má to na salámu když už je v salámu. A Dalajlámu? Toho hledaj, a ne podle Islámu. Dostal jsem ránu, když sem se probudil k ránu. Hitchcock viděl vránu. A já? ------ Našel... nemám páru, nemám káru. Vedle sebe chtěl jsem Kláru, bude vedle, i teď je vedle ale dál, toho jsem se bál, nešla ani na bál. Já jsem král! Jdu dál! Seru na Vás tak jako Vy na Vás, Nás! Jdu sám husy pást, ne Vy se mnou. Plížím se tmou, nocí dlouhou, nemám svíčku jen duši pouhou. Vidím ve tmě, zima mě zebe, něco na mě leze. Krz ty dveře, leze leze po železe. Klid! Nedám pokoj až tam vlezem! Projdem jezem, vodopádem a tím pádem zas je mokro, za chvíli bude horko! A mokro bude svěží, a jen s těží jak se zátěží – ležím. Nevíš oč tu běží? To nikdo! Nikdy neviděl strašidlo, možná cítíš kadidlo. To duchové mají jako vnadidlo. Ty hovado! Kolikrát Ti mnoho lidí radilo, že je to o tom aby se rodilo, za nos vodilo, možná trochu modlilo ale modly... To jsou kudly! Do zad Ti je vrazí, i Tvý drazí! Vrazi! Všechno kazí... A nájemní? Jsou drazí... Co třeba vlasy? Rostou... Asi... Ve tmě spatříš silné jasy, jasné tak že oči pálí. Někde v dáli slyšíš chichotání. Ano! To Tobě se smáli. I ty jeden, otravený jedem. Probuď se už není Leden ale Březen. Přijde Duben to tu pořád budem a pak Květen. K těmto větem vysvětlení neupletem, a co říci dětem? No přeci, že pak přijde červen... A nakonec budu sežrán červem. Surreal serial, stejně je to karneval! Nikdy nekončící festival kde každej fetoval, v muzice si liboval a hodně nasliboval, nikdy nelitoval každej návrh vetoval, alobal pak nastříhal tak, že ho měl plnej vak. Ten pak vyhodil vysoko tak. Že sám sebe zmát a začal se smát... "Stříbrný dešť" A kat měl ho stejně rád i když vlastně neví quo vadis...

tisíc básní o svobodě (ukázka)

1
Napíšu tisíc básní o svobodě,
nech mě!
Tváříš se mile,
musím číst bichle
jinak to jde rychle.
Z kopce...

Hladce a obrace
nikdo nic nechce.
Jsme totiž rostlina
zelená bylina.

Každou noc usínám,
zahádně lehce.
Ale když sen přichází,
cítím co mi schází...

Málokdo nachází
štěstí, v knížce.
Cítí se těžce,
když vstává v leže...

Nech mě!
Lidumil prej, že
vznáší se lehce.
Jenže jsme jenom rejže.

Bude krásně,
zítra ale jinak.
Tak jak?
Venku zuří liják.

2
Večer svatých,
kolik je nahých?
Snad pohorší tělo tvé
oko mé?

Tak proč?
Nesesmilníš!
Dost!
Krutopřísnost!

3
Má rohy,
má vlohy.
Má svatozář.
Líbí se ti jeho tvář?

4
Nemá ani vlas,
přesto řídí čas.
Dědo! Dědo vševědo!
Kde se vzalo tohle nemehlo?

Brzdí nás,
vidí jen krás,
těch co může krást.
Začínám se třást.

5
Už troubí,
někdo to koupí.
Nebuďme tupí,
bojujme se ctí.

Lidumil nás rmoutí,
jsme na pouti.
Zastav ten kolotoč!
Někdo vystoupí.

6
Touha je volání!
Toužím!
Volat budu do skonání!
Snad protoužím se,
životem až do konce!

Jaro

Michal Hron

Když začne jaro,

zima už nemá nárok.

Jaro kvete, voní, hřeje.

Co s zimou?

Tou bílou peřinou,

jež polévá nás studenou.

Jaro kvete, voní a hřeje.

Končím se zimou,

je jaro!

Utíkám za jinou,

abych ji políbil

pod třešní rozkvetlou.

A večer sledoval,

jak střídá se slunce za lunou.

Podzimní den

Michal Hron

Nadechnu se vítr vane.
Zamrazí mne u srdce.
Vydechnu a vítr fouká.
Udus se!
Mám v hlavě brouka.
Zima na nás z nebe kouká.
Kde je jaro? Ta rozkvetlá louka.

Improvizace s láskou

Michal Hron

Zdravím Tě Lásko
nejsi růžová,
krásko.
Jsi barevná
tak jako paleta duhová.

Duhová, duhová.

Mateš mě krásou
přenádhernou.

Když zavřu oči,
všechno se točí.

Do kruhu, do kruhu.

Děsíš mě silou svou
nepřemožitelnou.

Ovládneš mého ducha
ladnou hudbou,
když mi šeptá do ucha,
jaké je být s Tebou.

Lásko, Lásko.

Ohromuješ mě rozlohou
nekonečnou.

Točíš se dokola
okolo proroka.

Kdo je to? Kdo je to?

Vím že neseš splín,
a nakonec rozplyneš se jako dým.
Ráno jsme tým,
večer však odlétáš.

S kým? S kým?

Smutek mě rmoutí.
Proč jsi mě poslala
s touhletou poutí?

Přicházíš jako vichřice,
shazuješ ze mě ovoce.
Vracíš se jako vánice
ledová jako lednice.

Jsi všude kolem.
Proč točíš kruhem?

Dokola, dokola.

Jsem strom,
strom do něhož uhodil hrom.
Jsem hrom,
hrom jež porazil strom.

Hodnota sněhu

Sníh, ta chladná ale přesto krásná bílá pokrývka co v zimním období zakrývá naši zemi. Hraje si se světlem a stínem, někdy se sype, někdy je jako kus ledu.
Uprostřed chumelenice kdy na mě dopadají vločky nádherných a složitých tvarů, si všimnu jak krásné vločky jsou. Prohlížím si je pouhým okem na černé bundě a počítám cípy. V tu chvíli si uvědomím jak vzácný je tento sníh, a že jeho hodnota stále roste ale kvalita klesá.
Vlivem člověka na přírodu se mění i když si toho většina nevšimne také sníh. V první řadě kvalitou , protože je to jako s kyselými dešti dopadá na zem i nekvalitní sníh. Sníh už není to co býval, ani ho není tolik co bývalo. Určitě jste ho někdy ochutnali nebo s ním zahnali žízeň když jste byly někde v přírodě kde nebyla v dohledu žádná PET lahev ze které by jsme se napili. Zde je vidět ta obrovská nespravedlnost nás vůči Zemi a jejími dary. Vyrábíme PET lahve které rozhodně nemají na podnebí kladný vliv. Ale Země to dále trpí a s upřímným srdcem nám tu PET lahev v nouzi nahradí deštěm, sněhem či pramenem tryskajícím ze země. Jenže nechejte roztát sníh v míse už když zkapalní uvidíte ve vodě plavat pevné částice a nečistoty. Když budeme v pokusu pokračovat a necháme vodu pomalu odpařit v míse se začnou usazovat i ostatní látky které sníh obsahuje. Myslím si že obsahuje dost popela, dehtu a jiných pro tělo škodlivých ingrediencí. Ale kde se tam vzali?
Jsme součástí přírody a můžeme si říci že i PET lahev vychází z přírody protože ji vyrobil člověk, který je její součástí. I když je to dost paradoxní, je to tak, třeba to tak má být. Já mám na člověka jiný názor je to tvor který se neumí chovat ke své matce, matce zemi ze které vychází. Odkazuji na článek „Betonový ekzém“ na adrese http://ihron.blogspot.com
Tento článek ukazuje jednu z forem lidského parazitování.
Copak si stromy mezi sebou navzájem úmyslně navzájem lámou větve nebo nám škodí? Ne naopak dávají nám kyslík k jehož výrobě potřebují vodu, stejně jako mi k výrobě plastu potřebujeme ropu.
Jenže mi jsme objevili špatné metody úprav těchto přírodních látek. Proč děláme plasty z ropy, když jsou jiné možnosti jako konopný plast... Rozdíl je hlavně v tom že při úpravě a těžení ropy až po finální PET lahev kterou někdo ztopí v kamnech nebo benzín co lijete do nádrže shoří a začoudí. Dým stoupá vzhlůru k nebi a v určité výšce se látky obsažené v kouři smísí s párou mraků, která vznikla odpařením vody ze země. Vznikne jakási plyná směs která se začne srážet a padat dolů v létě jsou to deště a v zimě je to sníh. Ale představte si že ty látky z kouře dopadnou zpět na zem spolu se sněhem. Je to sice velmi malá skoro nulová koncentrace a většina si řekne že tou spálenou PET lahví se toho moc nezkazí. Ale máme tu „ale“ Když PETka začmoudí a dorazí do mraků kde se srazí a při cestě zpátky na zem zmrzne do podoby vloček. Na zemi stejně roztaje a stane se z ní voda, no spíš než voda bych řekl kal. Protože do té vaší vločky, která je již pokažená tou spálenou PET lahví, někdo doplní další látky další spálenou PET lahví a vločka se v mracích opět srazí a dopadá na zem ale už s obsahem dvou PET lahví. Takhle to jde pořád, dál a dál a jednoho dne na nás budou padat celé PET lahve... Má vůbec někdo svou čistou sněhovou vločku? Těžko, nezáleží jen na PET lahvích.
Lidstvo by se mělo zamyslet na tím co dělá, jestli chce být pořád jen parazit nebo se s přírodou opět spřátelit jako tomu bylo dříve tím že jí bude vycházet vstříc. Ona se mu pak sama odmění svou vstřícností v podobě sněhu který bude sněhobílý a čistý tak že se nebudeme bát s ním zahnat žízeň.

Betonový ekzém

Jsme jako paraziti... paraziti co parazitují mezi sebou a způsobují Zemi ekzém tím že ji zalévají do betonu.
Zemský povrch je jako povrch naší kůže. Plný mikrobů a všemožných bakterií,.. Tu a tam si nějaká bakterie utrhne plod v podobě mikrosměsi prachu a potu jako mi na zemi trháme plody vzrostlé z zemského humusu. Jdu si takhle světem a utrhnu si krásné jablko ale na druhé straně je betonový ekzém kde nic neroste a čoudí se z komínů ba i kolem mě projede smrduté auto houbařů co jedou do lesa na houby „do přírody“. Není to směšné? Parazit taky vezme rodinku na piknik do slabin a v té krásné přírodč plné potu a kožních šupinek založí ekzém.
Praotec Čech, ten „parazit“ kdysi na hoře říp nevidomky založil také jeden ekzém. Podívejme se jak velké plochy zaléváme betonem při stavbách měst, silnic a dálnic a poslední dobou obrovskými sklady a obchodními centry.
Když se na podíváme na Zemi jako na plochu uvidíme hlavně modré a zelené. Ale co ty šedé mapy?
Vůbec si naší planety nevážíme jen ji vysáváme a nedáváme ji šanci se znovu nadechnout. Proč docházejí spodní vody? Protože vrtáme stále hlubší a hlubší studny a voda se už přes ekzém nemůže vsáknout zpět. Jednou ji zalijeme celou! A utopíme svět... Potom bude vody dost. Ale je to správné?
A jaké jsou další následky ekzému? Skleník... Nepamatujete se že dříve býval v zimě sníh? Dnes je jen v horách. To ostatní se nedá nazvat sněhem, možná tak ekzémovým šlemem.