Jak jsem začal malovat světlem...

Když si položím otázku kdy jsem přišel poprvé do kontaktu s fotografií, vybavím si své dětsví, kdy přede mnou rodiče schovávali lepenkovou krabici plnou rodinných fotografií, a negativů. Schovávali je přede mnou protože pokaždé když jsem krabici viděl mermomocí sem si chtěl prohlížet celou tu kopu fotografií a báli se jak zase všechny fotografie upatlám. Jenže v té krabici byli i negativy které jsem samozřejmě poškrábal a zapatlal, ale ta krabice tak zajímavě voněla...
Když jsem chodil do školky už jsem nějaké zkušenosti s fotoaparátem měl. Rodiče mi vždycky po dlouhém přemlouvání půjčili svůj kompakt a já vyfotil je, nebo sám sebe. Podivuhodné bylo že už opravdu od brzkého věku jsem chápal jak najít objekt v hledáčku a jak stitsknout spoušť. Sice jsem věděl že na fotoaparátu se nachází blesk ale nebylo mi to k ničemu platné protože jsem nevěděl na co je a vždycky jsem si pujčoval fotoaparát ne proto abych něco vyfotografoval ale kvuli tomu pocitu kdy držíte v ruce ten oslepující záblesk.
V období předškolního věku mě fotografie stále něčím přitahovala, pamatuji si hrozně živě tu vůni filmu když ho matka vyndala z krabičky a otec ho zakládal do fotoaparátu. Tenkrát už jsem v několika filmech viděl proces zpracování fotografie v televizi. Ta zvláštní červená místnost mě natolik zaujala že mě začalo napadat jak se z toho negativu dostane fotografie na papír. Ani ve snu mě nenapadlo že by mělo fotografování cokoliv společného se světlem. Myslel jsem si že jedinné co je pořeba, je kvalitní fotoaparát (ten co sám převíjí film a má v sobě blesk :) ) a film který je označen jestli je do interiéru na kterém je nakreslena žárovka a do exteriéru kde je nakreslený mráček či sluníčko. Tyto označení se většinou dělili označením ISO, ISO 100 mělo sluníčko, ISO 400 mělo mráček a 200 tuším žárovku ale o nějakém ISU nebo dokonce DINu jsem neměl ani ponětí. Ale v té místnosti s červeným osvětlením namáčeli fotopapíry do nějaké vody a na papíru se začal objevovat obraz. Jako malý koumák jsem usoudil že je to určitě způsobeno tím červeným světlem.
Když jsem byl na prvním stupni ZŠ jsem někde zaslechl že se film musí nejdříve vyvolat a potom se teprve fotografie dostanou z negativu na papír. Stačilo mi vědět jen že negativ se zpracovává samostatně jako první a první pokus byl na světě. Doma jsem vzal naexponovaný negativ který sem našel u rodičů a zavřel se s ním do koupelny kde jsem napustil umyvadlo vodou a začal jsem ji ředit parfémy a nějakými přípravky které byly po ruce. A tak jsem se poprvé pokusil namíchat vývojku, samozřejmě bezúspěšně. Když jsem usoudil že je má „voňavá“ vývojka hotov, vymotal jsem za normálního osvětlení film z kazety a začal jsem ho prát ve směsi parfémů. Vzpomínám si jak se emulze namočila a zesvětlala a já si myslel že každou chvíli na mě začnou vykukovat obrázky.
Když v tu chvíli se otevřeli dveře od koupelny a mezi nimi stála matka která se nejdříve smála než ale viděla poházené prázdné parfémy. Dostal jsem za vyučenou a tím pro mě fotografie na dlouhou dobu upadla v zapomění. Objevovali se okamžiky kdy jsem držel v ruce aparát a někoho jsem vyfotografoval ale to bylo jen tak na rodiných oslavách a svátcích když jsme se hromadně fotografovali.
Později jsem jel se strýcem k jeho známým na slovensko a od bratrance jsem sebou dostal svůj první, vlastní fotoaparát Beirette s manuálním nastavením clony, pevným časem a manuálním ostřením. Clonová čísla byly vyřešeny již známými obrázky slunce, mráčku a ještě nějakých navíc. Už po cestě na slovensko jsem vyfotil první architektonický snímek nějaké trosky hradu nad dálnicí. Přijeli jsme na slovensko a po pár dnech kdy jsme se seznámili s okolím jsme začali vyrážet na túry, strejda je totiž zapálený horolezec a já se sestrou jsme se s ním rádi procházeli.
Strýček mi tedy založil barevný film s označením pro mráček a vysvětlil mi že teď už nezáleží na filmu ale na mě jestli nastavím mráček či sluníčko. Bylo mi jedno co říká protože jsem věděl že maminka má pravdu a ta říkala že se to dělí podle obrázku na filmu.
Náš první cíl byl dojít do nedalekých bažin, cestou jsme zdolali obrovskou stráň ze které byl krásný výhled na Šuňavu což byla slovenská vesnička kde jsme bydleli. Strýc mě při pohledu na tu krajinu upozornil že mám fotoaparát. No jo v tu chvíli jsem si uvědomil že se nemusí fotografovat jen lidé a krajinu jsem vyfotil. Po zbytek pobytu na slovensku jsem se snažil fotografovat právě statické věci. Když si ale vzpomenu byli to fotografie bez smyslu protože jsem vždy jen vyfotil tu věc která se mi líbila. Když jsme se vrátili do ČR rodiče nechali film vyvolat a když byly fotografie hotové byly z nich ostré asi jen tři z 36 snímkového filmu a celkově jich bylo vyvoláno asi 15. Ostatní se vůbec nenaexponovali. Shodli jsme se na tom že je to tím starým foťákem...
Fotografie zase odešla, přišel jsem do puberty a zajímali mě úplně jiné věci než fotografování.
Když jsem v 8.třídě začínal uvažovat co bude dál po základce a jaký obor bych měl vystudovat, byl jsem pevně rozhodnut že se stanu programátorem. Než přišel ten den kdy nás vzali na vypracování zájmového testu, ve kterém byl sice i programátor ale převažovali povolání typu fotograf, grafik, animátor, fotolaborant či umělecký fotograf. Jakmile jsem si přečetl FOTOGRAF můj mozek dostal totální reset... nikdy by mě nenapadlo že bych byl fotograf ale v tu chvíli jsem se pro to pevně rozhodl, dokonce jsem si vahledával informace co obor obnáší, přináší atd. Když se domů místo programátora vrátil fotograf, se rodičům moc nelíbilo. Ale od té chvíle jsem si začal přát digitální fotoaparát ale v té době byli na trhu teprve krátce a proto jsme si ho nemohli dovolit. Strýc se dozvěděl o mém objevení oboru fotograf a od někoho si pro mě; půjčil Practicu se dvěma objektivy.
Byla to vůbec první zrcadlovka kterou jsem držel v ruce prohlížel jsem si ji a říkal jsem si že je to starej těžkej krám, než jsem ho natáhl a stiskl spoušť. Uslyšel jsem ten ladný zvuk závěrky který si mě získal jako kdysi vůně filmu. V té době jsem si už vybral i školu. Chtěl jsem se stát uměleckým fotografem a obor užitá fotografie jsem chtěl studovat Helichovku v Praze. Vzal jsem practicu a začal fotografovat stromy na černobílý film. O fotokomoře jsem neměl ani páru. Myšlenka zřízení fotokomory přišla až s třetím naexponovaným B&W filmem Fomapan který jsem donesl do labu ze kterého poslali film do německa kde vyvolali negativ, naskenovali ho a fotografie mi vytiskli na inkoustové tiskárně a když jsem zaplatil nekřesanské peníze za vyvolání fotografií na které ukápla voda a obraz se rozpil.
Otevřel jsem annonci a pořídil si fotokomoru. Než jsem ji měl doma zjišťoval jsem všude možně jak dostat fotografii na papír. Utvořil jsem si v hlavě nějaký pochybný postup a objednal si z fomy krabici materiálů a vývojek s prošlou záruční lhůtou na zkoušení. V mé fotokomoře bylo vše na zemi zvětšovák a kolem něj se váleli kádinky s ještě horkou vývojkou kterou jsem namíchal z prášku. Z kádinek se při červeném světle linula štiplavě zapáchající mlha. Vložil jsem do zvětšováku negativ z německé laboratoře do rámečku jsem vložkil fotopapír 9x13 s měkou RC podložkou a doslova na něj zaostřený obraz s maximálně otevřenou clonou problikl. Ponořil jsem papír do vývojky která už schladla cca na 35?C. Tmavý obraz na mě vyskočil nečekaně rychle ale stihl jsem ho ještě před zčernáním vyškubnout a hodit rovnou do ustalovače kde se vyvolávání zastavilo. Byl jsem unesen, vyvolal jsem první zvětšeninu.
Než jsem nastoupil do učiliště služeb v pražských Vysočanech učil jsem se vyvolávat tím že byl pokus a následoval omyl. No co chybami se člověk učí a jsem za tyto pokusy a omyly rád. Pochopil jsem jak zhruba materiály fungují.
Začal jsem studovat obor Fotograf, fotografické práce. Tři roky studia mi dali opravdu hodně zkušeností, střídala se nám po týdnu teorie s praxí kde jsme se věnovali hlavně klasické fotografii. Klasická fotografie si mě získala natolik svými postupy tónováním, různými efekty a jevy kterých se dá využít a hlavně kvalitní zvětšování na velké formáty. Klasické fotografii jsem se věnoval i ve svém volném čase a díky tomu jsem měli volnější praxi na které jsem ale občas zůstával i do pozdních hodin. Trávil jsem celé dny ve fotokomoře a chtěl si vyzkoušet co nejvíce. Když někdo řekne že nemá klasická fotografie tolik možností jako digitální, tak jak je možné že po čtyřech letech klasiky mám ještě mnohé před sebou?
Když se čas chýlil k závěrečným zkouškám vzpoměl jsem si že jsem chtěl původně studovat užitou fotografii která je více umělecky zaměřená. Taky mi chyběla maturita a proto jsem se začal rozhlížet po školách v ČR se zaměřením na fotografii a narazil jsem na filmovou a fotografickou školu Skalsko. Obor Užitá fotografie a média mě zaujal že jsem se rozhodl tuto školu vystudovat a pokračovat ve studiu fotografie dále. Jak už jsem říkal mám v klasické fotografii ještě mnohé před sebou a k učení je třeba učitel.
Momentálně studuji Fotografickou a filmovou školu na zámku Skalsko a můj vztah k fotografii stále pokračuje a už asi nikdy neodejde.
Každý člověk má mnoho vášní, mou vášní je fotografie... Michal HRON